Cesta do středu Země aneb Poštovní štola

Poštovní štola

Cesta do středu Země. Kdo by neznal tento román Julesa Verna. Autor v něm líčí cestu přírodovědce a profesora mineralogie Otty Lidenbrocka, jeho synovce Axela a jejich islandského průvodce Hanse Bjelkeho do středu Země (což je místo v hloubce asi 6 378 kilometrů pod povrchem naší planety). 

Neměli jsme sice takové štěstí, abychom objevili zašifrovaný dokument starého islandského alchymisty jako hrdina románu, podle kterého bychom se vydali hledat cestu do středu Země. Zato máme kamaráda, který býval horníkem, a který nám (cyklistům z Vrbna), domluvil návštěvu zpřístupněné Poštovní štoly ve Zlatých horách.

Uspořádali jsme proto cyklistickou výpravu, při které jsme tímto zlatohorským podzemím prošli. Výprava čítala hafol dětí různého věku, dospělé cyklisty i necyklisty, nezbytné doprovodné vozidlo s teplým oblečením do chladné štoly a jednoho obětavce, který hlídal kola před štolou.

Na kole k Poštovní štole

Z Vrbna jsme vyjeli do kopce směrem k Heřmanovicím, které leží na úpatí Příčného vrchu. Příčný vrch je plný starých důlních děl, takže stojí za prozkoumání, psala jsem o něm v článku Důkladně provrtaná hora zlata v Jeseníkách. Pokračovali jsme dál, přehoupli jsme se přes Worvíz (Forvíz) a ve sjezdu ke Zlatým Horám jsme zahnuli doprava k Poštovní štole.

Zde již na nás čekalo teplé oblečení, které jsme si navlékli, uložili jsme kola a vyfasovali přilbu a hornický kahan. Ne, kahan již nemá podobu původních hornických hliněných lamp s knotem a ovčím lojem, který po zapálení děsně smrdí. Dnes si nesete světlo a baterii spojené káblíkem, který si navléknete přes rameno. Světlo potom ovládáte jednou rukou, když si potřebujete nasvětlit určité místo. Vypadá to potom v podzemí tak, že dlouhé paprsky světla od jednotlivých svítilen skáčou od stěny ke stěně jeden přes druhý.

Také zde na nás čekal náš průvodce štolou, který nám hned vysvětlil, že v minulosti se o tomto díle nehovořilo jako o štole, ale o dolu. Se slovy: “Pojďme fárat”, nám pak otevřel vstupní portál, za kterým se skrývala soška sv. Barbory, patronky horníků, u které zapálil svíci za náš šťastný návrat.

Pěšky do středu Země

Úzkou chodbou vysekanou v kameni jsme pak vstoupili do podzemí. Pod nohama nám křupal štěrk a sem tam čvachtalo bláto nebo kaluž. Přilba se ukázala jako důležité a opodstatněné vybavení, protože místy byly chodby štoly velmi nízké. Bez přilby by některé hlavy přišly k úhoně.

A pak už jsme směřovali do hlubin Země. Po kovových i dřevěných žebřících a po kamenných schodech. Ze tmy se vynořovaly různé dřevěné části, repliky původního středověkého důlního vybavení, či v hlubinách nebo naopak ve výškách mizící komíny nasvětlené důlními světly.

Shlukovali jsme se tak nějak automaticky dohromady, protože nikdo nechtěl zůstat někde sám v černočerné tmě štoly, pod stropem podepřeným podle nás nedostatečně silným kamenným pilířem.

V Poštovní štole

V různých úrovních Poštovní štoly jsme viděli ručně sekané chodby, které jsou tím nejstarším způsobem dobývání jesenického podzemí. Kladívko a mlátek a síla lidských paží. A také oheň. Oheň byl v dolech velký pomocník, ale byl také velmi obávaný. Jeho žár narušoval horninu, která se stala křehčí a snadněji se starcům (zkušeným horníkům) rozbíjela.

Z úzkých chodeb se najednou otevíraly podzemní prostory. Někdy byly malé, že se tam naše skupina sotva vešla, jindy větší, ale všichni jsme s obavami hleděli na nízký těžký strop, který vypadal, že nás brzy zavalí. A ještě jindy se naše pohledy rozběhly do náhle se otevírající temné hlubiny, sporadicky osvětlené důlními světly. Do některých míst jsme jen nakoukli, protože dál už to ani nešlo. A nakonec už jsme ani nevěděli, kde je vlastně nahoře a kde dole.

A pak jsme uviděli repliku velkého dřevěného míhadla (kola), které kdysi čerpalo všudypřítomnou vodu z podzemí. Kýčovité fialové nasvětlení však zážitek trochu pokazilo, i když na fotkách to kupodivu nevypadá až tak zle. Působivé bylo hlavně představení točícího se kola doprovázeného šuměním tekoucí vody.

A nakonec jsem si nechala zážitek (ten můj, protože každý si odnáší jiný) zbarvených hornin náteky mědi a ještě něčeho, co jsem si nezapamatovala. Bílé náteky nevím čeho a modré mého oblíbeného alofánu, který dal jméno Modré štole, která byla s Poštovní štolou kdysi propojena a kde se alofán vyskytoval v daleko větším množství. 

Kromě alofánu jsem si ve štole hrozně užívala, pro mě dost neobvyklé focení ve tmě. Vše je foceno pouze mobilem a profi fotografové se asi zhrozí, ale mě to děsně bavilo.

Světlo z podzemí

A pak už jsme museli jít ven, protože měl přijet nějaký hlavoun, a tak tam nějaké cyklisty nemohli vůbec potřebovat. A tak na závěr naše nejmenší Terka sfoukla svíčku u sv. Barbory a odcházeli jsme s velkými díky, že jme to všichni přežili.

Nyní nakonec zase vzpomínám na román Julese Verna. Střed Země jsme sice neobjevili, ale dobrodružství a tajemství ano. Takže román stále pokračuje.

Kdo ví, že na román Julese Verna navázal český spisovatel Ludvík Souček trilogií Cesta slepých ptáků? Napínavé čtení, které už je sice svým vyjadřováním poplatné své době, ale přesto je považuji za skvělou a nedoceněnou českou scifi.

Naše výprava odchodem z Poštovní štoly nekončila, ale to už je jiný příběh. A já nyní zjišťuji, že si stále v sobě nesu trochu toho životodárného světla, které nám bylo zapůjčeno tam dole v podzemí a říkám si, že by si to každý měl zkusit také. Tam dole si totiž uvědomíme, jak je pro nás světlo důležité a tak ho hledáme. A mnohdy ani nevíme, že už dávno svítí v každém z nás.

Zdař Bůh

— Ivana, jesenický domorodec

LÍBIL SE VÁM ČLÁNEK? 🙂 DEJTE MU LIKE A SDÍLEJTE HO SE SVÝMI PŘÁTELI NA FACEBOOKU 🙂

MŮŽETE MI O TOM TAKÉ NAPSAT NÍŽE DO KOMENTÁŘE 🙂 

Objevte 5 tajemství Jeseníků, která ještě neznáte

Radost a štestí přichází, když člověk překročí své hranice a má odvahu vydat se objevovat nové cesty.

Inspirujte se mou cestou a vydejte se zkoumat jesenická tajemství.

Facebook Comments

Leave a Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.