Nahlédnutí do jesenické zimy a lidských strachů

Jeseníky v zimě. Svět slunce a třpytivých mrazivých odlesků nebo také krásy bílé mlhy a z ní vykukujících, námrazou obalených stromků, divoká fujavice i tichý poklid nadýchané sněhové peřiny.

Dole v údolí pod horami prší. Prší hodně i na mě. Chodívám ráda v dešti, ale dnes se mi do silného deště moc nechce. Proto volím cestu na hřebeny. Nemá cenu sedět doma. Na hřebenech bude sněžit. Bude tam krásně a na Švýcárně si můžu dát polévku a tu skvělou domácí buchtu. Moc lidí tam v tomto počasí asi nebude.

Nahlédnutí do zimy hor

Stoupám z Videlského kříže nahoru, a protože si chci cestu trochu prodloužit, nejdu po značce, ale po Silonově cestě. Tady ještě prší, ale o kousek výš už leží na zemí sníh. Všímám si, že větvičky stromů jsou obaleny ledem. Mrzne. Začíná období, kdy se moje aktivity přesouvají z kola na pěší chůzi, a když napadne sníh, tedy dost sněhu, tak na běžky, na které se už hrozně těším.

Dnes je to tedy jenom taková rychlá ochutnávka, příprava na zimu, chcete-li. Na Jeseníky v zimě. Přesto si to míním vychutnat se vším všudy. Pod Kamzičím vrchem už je zima. Bílá mlha a z ní se noří tmavé skály a něžné větvičky stromů. Jeseníky v zimě.

Opuštím Silonovu cestu a chodníkem, který vypadá spíš jako začínající horský potok, jdu nahoru k Silonově chatě. Hup hup… Z kamenu na kámen stoupám vzhůru.

Dnes je výročí vzniku republiky a já přitom poskakování přemýšlím nad tím, co to vlastně pro nás znamená. Docela zajímavě je to popsáno v tomto článku, i když se mi zdá, že je zde zaměňován stát a národ. A protože zde zmiňovanou knihu Genové klíče (GK) mám a vřele vám ji doporučuji, klíč 28 jsem si pročetla. Politikou se jinak vůbec nezabývám. To je svět, který jsem vědomě nechala být stranou. Systém, tak jak nyní funguje, je už mrtvý a funguje jen ze setrvačnosti, a tak mu nechci věnovat žádnou pozornost.

Ale tohle je něco jiného. Není to politika, je to o nás lidech. A má to souvislost s tím, jací jsme jako národ (jak se píše ve výše zmiňovaném článku) a dokonce i s tím, jakým způsobem se pohybujeme po horách a životem.

Nahlédnutí do lidských strachů

V knize se dočtete, že GK 28 je, zjednodušeně řečeno, o přijetí našeho smrtí ohraničeného života a strachu, který jej doprovází. To úzce souvisí s jeho smyslem. Ale není to podle mě jenom o tomto strachu. Vyrůstala jsem v 70 – 80 letech. Tenkrát jsem neviděla smysl vůbec v ničem. Už vůbec ne v životě ve světě, který se mi z hloubi duše příčil. Tenkrát jsem říkala, že nevidím žádnou vlastní budoucnost.

Naše mysl je podivná. Utvrzuje nás v tom, že smysl našeho života je někde v budoucnu, ale ve skutečnosti je tady a teď. Pokud to nevidíme a uhýbáme svým strachům nebo nevidíme cestu jak se vypořádat s něčím, co nemůžeme ovlivnit, pohybujeme se bezcílně životem jako mátoha. Náš život provází prázdnota.

Pokud na neznalost smyslu života reagujeme přehnanou aktivitou, spěchem a neuváženým chováním, dostaneme se do druhého extrému. Hazardujeme. Zkoušíme vše, co by nám mohlo dát pocit nějakého smyslu a neumíme se zastavit. Takže ve skutečnosti to mnohdy vypadá tak, že buď jenom tak přežíváme, děláme, co ostatní a tak nějak životem jenom plujeme nebo naopak lítáme ze strany na stranu a zkoušíme všechno, aby nám náš život nepřipadal tak prázný.

Jak to souvisí s horami? Hledáme například adrenalinové aktivity, lítáme po všech čertech, procestujeme celý svět a nevíme, že to prázdno nejde zaplácnout dalším zážitkem, další cestou do neznáma a dalším překonaným rizikem, ale tím, že najdeme odpověď na otázku:”Proč tu jsem? Jaký je můj úkol?”

Křupavou krustou k rozuzlení

Stojím u Silonky (Silonova nebo také Jiřího chata), původně zvaná Königsbaude, která se ukrývá mezi Kamzičím vrchem a Malým dědem. Je opravená a pomalu zarůstá klečí, takže zespodu je vidět pouze střecha s novými komíny.

Jdu k chodníku na Malý děd. Tohle je můj život. Stoupat nahoru starým chodníkem. Nevím, proč je to pro mě tak důležité. Snad pro radost z toho, že přede mnou tu šel pouze srnec, jehož stopy se na chodníku objevují. Pro radost ze starých vousatých smrků, které se sklánějí nad chodníkem a větvemi ztěžklými námrazou tvoří tunel.

Vím, že to není nic tak zvláštního, přesto se raduji.

Snad je to tím, že když vystoupám nahoru, kde je zlatá tráva i barevné borůvčí obalené studeným ledem vím, že tohle je moje cesta. Tady nahoře je sníh na zemi zmrzlý a ledová krusta se láme a křupe pod nohama. Nízké smrčky i kleč jsou namrzlé takovým způsobem, který jsem snad ještě neviděla. V tom všem je hluboký, slovy nesdělitelný smysl. Přesto se o sdělení stále pokouším.

Na Švýcárně je, navzdory mému mylnému předpokladu, lidí docela dost. Na polévku chvíli čekám a nakonec je studená, ale rybízová buchta mi to pak vynahradí. Je skvělá, jako vždycky.

Pohledy do neznáma

Zpět jdu přes Kamzičí vrch. To nemůžu vynechat, je to mé oblíbené místo. Pokaždé je tu jinak. Když je pěkně, je odtud vidět Praděd, někdy se přes hranu hřebenů převalují mraky, jindy není vidět vůbec nic.

Dnes se se známé skály dívám někam do neznáma. Všechno vypadá úplně jinak. Bílá mlha zkresluje a stírá známé obrysy. Ze stínů mlhy vystupují jen náznaky tvarů. Dá se jen tušit, že tam dole něco je. Stromy, údolí, řeka. Tušení stínů.

A tak je to se vším. Známé věci mohou vypadat najednou úplně jinak. Pohled z jiného úhlu otevírá oči a my najednou víme, že pokud dokážeme přijmout život jaký je, beze strachu a bez posuzování, bude všechno jiné. Klid je pak všude. V našem životě je radost a pokud dokážeme jít ještě dál, dokážeme nejen sobě, ale i ostatním dávat něco, co nás samotné přesahuje.

Co si přeju

Přeju si, aby lidé nemuseli zažívat ten pocit, že jejich život nemá žádný smysl ve světě, ve kterém žijí, jako jsem to zažívala já. Lidé mají i tak dost starostí sami se sebou a svými ostatními strachy.

Nevím, jaké strachy teď řeší mladí lidé, ale evidentně je řeší nebo spíše se někteří řešením zatím vyhýbají. Jsou tací, co bezcílně tápou i tací, co se předhánějí v tom, kolik zemí navštíví a kolik rizik překonají. Ale jsou i tací, co svou cestu už našli. A to je skvělé, protože se mi zdá, že to dokázali mnohem dřív než například já a mí vrstevníci.

A to mi přijde nadějné. Nadějné pro ně i pro naši zemi.

 

— S láskou Ivana, jesenický domorodec

 

 LÍBIL SE VÁM ČLÁNEK?

SDÍLEJTE HO SE SVÝMI PŘÁTELI NA FACEBOOKU 🙂

NEBO SE PODĚLTE O SVÉ ZÁŽITKY NÍŽE V KOMENTÁŘI 🙂

NEBO MI PROSTĚ NAPIŠTE 🙂

 

Facebook Comments

Ivana Metelková

Jsem domorodec z Jeseníků, mou vášní je pohyb a jesenická příroda. Ráda učím lidi poznávat nové cesty, chodit jesenickou krajinou a vnímat, jak k nim Jeseníky promlouvají.

Jsem autorkou e-booku Jeseníky cestou domorodce, ve kterém vás na 15 cestách provedu různými částmi Jeseníků, e-booku 5 cest okolím Vrbna p/P, kterým provádím lidi podhůřím Jeseníků a e-booku Zaječí hora, kde můžete objevit krásu jesenického lesa, suťových kamenů a skal.

Můj příběh o tom jak jsem k tomu všemu došla, si přečtěte zde.

Komentáře

    Přidat komentář

    * Nezapomeňte na povinné pole.

    • DÁRKY PRO VÁS

       

    • Buďte objevitelem jesenických tajemství

      Stáhněte si e-book zdarma a zjistěte, jaká dobrodružství můžete zažít na svých toulkách Jeseníky, co je tím hlavním důvodem, proč si Jeseníky zamilujete i vy a co mohou tyto hory přinést vám osobně.

      3sipky-dolu-cervene

    • Kam v Jeseníkách na běžky?

      e-book - běžky   Ukradněte moje tajemství, kam jezdím v Jeseníkách na běžky ... :-) Stáhněte si e-book jako dárek.

    • Neděláte 6 nejčastějších chyb jízdy na kole nejen cyklistických hobíků?

        Proč byste měli jezdit na kole? Co je dobré sledovat, když si nějaké kolo chcete pořídit? Jaké jsou nejčastější chyby, které možná při své jízdě děláte i vy?

    • Rubriky

    • Domorodec na FB

    • Domorodec na Instagramu

    • Počasí s Windy

    • Domorodec doporučuje

      salewa-160x600.jpg
    • Webkamera Švýcárna

      snimek