Dědovy příběhy a píseň indiánské babičky

Příběhy

Ve svém předchozím článku Wow, a co vlastně go? píši o tom, o čem je vlastně tento můj projekt. Dnes chci psát hlavně o tom, jaké příběhy mě k němu ještě přivedly. Bylo to především mé dětství, které trvalo vždy jen krátce přes letní prázdniny, a má touha po něčem víc, než jen po obyčejném životě.

Dědovy příběhy

Můj děda si, jako jediný z celé mé rodiny, na mě dokázal udělat čas. A navíc nezkazil žádnou legraci. Pocházel z Prostějova a zde také s babičkou žili v klasickém cihlovém činžovním domě. Na jaře se i s babičkou vždy přesunuli na chatu, kde vytrvali přes celé léto až do podzimu.

U chaty byla velká zahrada, spíše ovocný sad, kde děda celé dny pracoval. Babička se zase celé dny motala v kuchyni a vařila. Kuchařka byla výjimečná a na její jablečný štrůdl a vánoční cukroví vzpomínám dodnes.

Naše bábi

Ovoce, které děda vypěstoval, se muselo nějak zpracovat. Co babička nezavařila, to děda rád použil na domácí víno. Víno pomalu bublalo ve velkých demižonech a krásně vonělo. Průzračné víno pak děda s babičkou popíjeli z broušených skleniček.

Děda mi často vyprávěl příběhy o tom, jak ještě chodil do práce. Měl kolegy, kteří si navzájem stále vyváděli nějaké skopičiny. Nejsrandovnější byl nějaký Šrom. Já jeho vyprávění milovala a první, co jsem vždy chtěla, bylo: “Dědo, vyprávěj mi o Šromovi”.

A děda vyprávěl. Jak si Šrom jednou nechal na dvoře stát vozík a šel si něco vyřizovat. Jak to zmerčili ostatní, vzali barvy a milý vozík mu pomalovali tak, že vypadal jako barevná zebra. A jak se pak Šrom děsně vztekal. Až po letech, když děda už nebyl mezi námi, mi babička prozradila, že si děda všechny ty příběhy vymýšlel.

Děda vstával ve čtyři ráno a chvátal na zahradu udělat své ranní práce. Každý den také dělal záznamy o počasí, úrodě o tom, co dělal. Teprve potom vstala babička a připravila nám snídani. Jednou děda zasadil mladý ořech a já dostala za úkol ho večer zalévat. A tak jsem každý večer chodila s malou konvičkou a stromeček jsem zalévala.

Děda neváhal hrát si se mnou na indiány, když začala jejich éra. Koně jsem sice neměla ani pořádné vlasy, ale sebrali jsme babičce ubrus s třásněmi namísto indiánského oblečení. Stavěli jsme z něho i vigvam, dělali táboráky a zpívali jsme indiánské písně. Chodili jsme na houby, sbírali dřevo a šišky v lese. Nosili jsme babičce plné koše hub a ta lamentovala, co s tím budeme dělat.

Píseň indiánské babičky

Tuhle píseň zpívala moje stokilová babička:

Indi indi jako indi indiáni jdou, hali, halou a indiáni jsou, hu.

My se, my se, my se, my se, nebojíme se, hali, halou a nebojíme se.

Z večera vypukne ohně zář, z vigvamu vyhlédne rudá tvář.

Rudá tvář malovaná na líci, husí brk trčí jí na palici, hu.

Vinetu
Vinetu

Svátky a narozeniny se slavily tak, že děda rozvěsil na verandě vlastnoručně vyrobené barevné lampiony. Za teplého večera se pak lampiony na verandě rozsvítily. My ostatní, kdo jsme nebyli oslavenci, jsme dostali do rukou pokličky a oslavenci jsme udělali mlácením pokliček o sebe pěkný narozeninový randál. Babička udělala jahodovou pěnu a všichni jsme mlsali. Později večer jsme se chodili dívat z kopce na svítící Prostějov a světla přistávajícíh letadel na prostějovském letišti. Později jsem jen v horách viděla takové nebe plné hvězd, jako tenkrát na chatě.

Děda jezdíval do Prostějova na starém mopedu a až ho jednou srazilo auto, babička mu ježdění zakázala. Moped pak dlouho stál v garáži. Až jsem ho pak jednou vzala, opravila a začala jsem na něm jezdit široko daleko po kraji. Bez papírů samozřejmě.

Proč o tom vlastně píši a jak to souvisí s Jeseníky?

V Jeseníkách jsem našla jiné příběhy, ale stejně krásné. Pochopila jsem, že člověk zde může najít něco z toho, co prožíval v dětství, co je ukryto hluboko v jeho nitru. Musí ale vědět, jak to hledat.

Musí otevřít dveře a vykročit. Kamkoliv. Všude je totiž něco, co stojí za to vidět. Musí se umět dívat kolem sebe a hlavně vidět. Vidět podstatu krajiny, minulost i přítomnost. Musí sbírat střípky toho, co bylo a skládat si je s tím, co je. Musí se dívat ze široka, aby dohlédl až na špičku svého nosu.

Mám pro vás další výzvu

Vyjděte ze dveří a vydejte se na krátkou procházku. Najděte si cestičku a jděte po ní. Dívejte se do krajiny a přemýšlejte nad tím, co vidíte. Uvidíte, že se začnou dít věci.

Objevte 5 tajemství Jeseníků, která ještě neznáte

Radost a štestí přichází, když člověk překročí své hranice a má odvahu vydat se objevovat nové cesty.

Inspirujte se mou cestou a vydejte se zkoumat jesenická tajemství.

K dávkám inspirace dostanete i e-book jako dárek.

Facebook Comments

Diskuze

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

); ga('set', 'forceSSL', true); ga('send', 'pageview');