Daleké toulání krajinou. Tahle trochu zvláštní disciplína je dílem nějaká nejasná, ale silná touha, dílem obyčejné přízemní motivy, jako je vypadnout zase někam ven a hýbat se.
Tyhle touhy a motivy, pokud je v sobě máte, vás nenechají sedět doma. A pokud je v sobě nemáte, zkuste je trochu hledat, protože nevíte, o co všechno přicházíte. Stačí si počíst pár článků tady u mě na blogu, a samozřejmě i jinde, a můžete zjistit, o co asi.
Vždyť jakou krásnější cestou byste chtěli jít, než tou s batohem na zádech a s pohorami nebo trekovkami na nohou? Co může být lepší, než skočit na kolo a vydat se do dálek s vlastním pohonem?
Daleké toulání jednoho jara
- na Ludvíkov,
- do Videl,
- na Rejvíz,
- na Zlaté Hory,
- do Karlovic,
- nebo na Světlou Horu.
Tak se jí ptám: „Jedeš na severní pól?“ A ona zase: „Zmrzneš“!
Chápu ji. Vzpomínám, že když jsem bydlela v nížinách, taky mi v Jeseníkách bylo pořád zima. Ale ty doby jsou dávno pryč.
Co vlastně myslím tím dalekým touláním?
Polskem zpět do Čech
Ne, na hory nezapomínám
Ne, na hory opravdu nezapomínám. Když se obracím a mířím do Čech, do Velkých Kunětic, pole zůstávají za mnou a hory vidím v dálce před sebou. Když tak vidím ty mé domovské hory v dáli v krajině, tak si uvědomuji, jak jsou hory podvědomě přítomny ve všem, co dělám. Jsou někde v srdci či kde a ovlivňují každou mou myšlenku a každý můj krok :-). No, a taky vím, že domů se přes ty hory musím taky dostat, takže zapomenout na ně nelze.
Za hranicí zabočuji do prava k „cikánskému domu“ a pak do leva do Supíkovic, kde je široko daleko nejpěknější kostel. Následuje Písečná a odtud po cyklostezce Jeseník. Už padám hlady, takže hurá do cukrárny. Čeká mě kopec, tak trochu cukru neuškodí.
Až doma nad mapou jsem zjistila, že jsem se skoro celou dobu pohybovala po Zlatohorské vrchovině nebo po její hranici. Kromě Polska, samozřejmě.
Přes kopec domů
Ennea caffé, jako vždy skvělé zákusky, kafe i domácí limonáda. Takže ten kopec na Rejvíz snad dám v pohodě. Nikam nespěchám. Takže stoupám přes Dětřichov, kousek kolem Vrchovištního potoka. No ano, tady už jsem doma. Krajina má úplně jiný charakter a výhledy také.
Nahoře na Rejvízu je fakt docela zima. Je to tu přece jenom dost vysoko. Ale nevadí, už mě čeká jen dlouhý sjezd až do Vrbna. Abych nezmrzla, jedu hodně rychle. Jenom ta cesta… Těžba dorazila i tu kdysi trochu slušnou cestu, nejhorší je to přes Mnichov. To není silnice, to jsou díry. Od povodní je cesta spravená jen provizorně, a to už je přes 20 let, a od té doby se díry jen lepí.
No, a jsem doma. Hurá do teplé vany. I tak mi další den v práci kape z nosu. Ale to bylo všechno, takže jsem to přežila docela v pohodě, ne?
— S láskou Ivana, jesenický domorodec
Mapa trasy:
P.S. Staňte se objevitelem a vydejte se do Jeseníků cestou domorodce
Můj e-book, který volně navazuje na e-book 5 tajemství Jeseníků, která ještě neznáte, vás již zavede na konkrétní místa. Vydáte se se mnou na 15 cest z různých částí Jeseníků, kterými vás provedu krok za krokem.
Hory dokáží změnit váš život k nepoznání. Já to mohu tvrdit, sama jsem to zažila na vlastní kůži.
Chcete se dozvědět víc? Zkuste to ZDE >>>
Jsem jesenický domorodec a píšu o tom, jak být domorodcem kdekoliv na světě. Můj příběh o tom jak jsem k tomu všemu došla, si přečtěte zde. Nezůstávajte jen při čtení. Tam, kde jste doma, jste domorodcem i vy.